Stíny

9. dubna 2017 v 20:48 | Smrt |  Smrt píše
Krásnou odpolední neděli přeji,
ve svém krásném notebooku jsem našla jednu z mála dopsaných povídek. Je kratičká. Pokud si dobře pamatuji psala jsem ji minulý rok ve vlaku, když jsem se vacela domů. Takže je to výsledek necelé hodiny jízdy. Líbí se mi. Vystihuje to hlavní postavu- Belladonnu, která tady tím přišla na svět. Měla bych se jí začít zase věnovat.
- Vaše Smrt

Stíny ji doprovázely celý její dlouhý život.
Narodila se chladného listopadového dne, kdy starý mohutný strom vrhal dlouhé stíny na dům a také do pokoje, kde její matka rodila. Ne, nenarodila se v našem věku či století.
Stíny se objevily i o pár let později. Slavila - měla slavit své dvacáté narozeniny. Jenže její osud to chtěl jinak. Utopila se. Ano, byla mrtvá. Na pár minut nebo hodin. Nikdy se to nedozvěděla. Byla vtažena do země stínů chcete-li smrti. A tam měla zůstat. To co zemřelo má zůstat mrtvé říkávala její matka. Nikdy to nechápala, ale měla pochopit. Znovu zasáhl osud a snad i ďábel sám.
Našla ji pološílená čarodějka, která se ji rozhodla starým a silným kouzlem vrátit zpět.Bohužel to mělo jeden háček. Čarodějka, ve svém poblouznění, použila až moc magie a znemožnila vrátit se mladé dívce zpět do říše až nadejde její čas. Pravdou bylo, že tam od té doby patřila nebo alespoň její část.
Od té doby uplynulo desítky let a ona si zvykla. Zvykla si vídat stíny - pozůstatky mrtvých, kteří se nechtějí zatím spočinout ve věčném odpočinku. Zvykla si na to, že nemůže mít rodinu a blízké přátele. Měla akorát svého kocoura Woodrowa, kterého potkal stejný osud jako ji, ale o pár let dříve. Stal se jí věrným přítelem a jedinou rodinou, která jí zbyla.
Černovlasá žena zvedla zrak od knihy a podívala se z okna, kterým prostupovalo světlo umírajícího prosincového dne. Na drahém tmavě modrém koberci byli stíny stromu, který rostl přímo před oknem. Světlo a holé větve vytvářely na zemi krásný obraz.
Mňouknutí, které uslyšela ji přimělo odložit knihu a přejít až k oknu, u kterého se v polici chovával její šedý kocour. Vzala ho do náruče a stoupla si přímo do stínu. Ty jí vytvořily na obličeji stejný obrazec jako před chvílí na koberci. Venku se pohl slabý stín. Byl to vybledlý obrys muže. Usmála se do kocourovi srsti. Sledovala jak pomalu bledne. Odchází tam, kde má být.

A stíny ji stále doprovází.
 


Komentáře

1 LM LM | E-mail | Web | 9. dubna 2017 v 23:40 | Reagovat

Hm, zaujímavá poviedka, škoda, že si to trocha viac nerozpísala, ale pekné :)

2 Smrt Smrt | Web | 10. dubna 2017 v 21:47 | Reagovat

[1]: Původně jsem to chtěla rozepsat - to mám v mlhavé paměti, ale nakonec jsem to nechala takhle... A myslím, že jsem udělala dobře.
Děkuji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama